Třicet let po pádu železné opony se celá řada obyvatel této země i země, jež byla po staletí naší neoddělitelnou součástí, ohlíží, jakou cestu jsme vyšlapali, kudy vedla a jak trnitou byla. Přístup a ochota k akceptování faktů a událostí přelomových let posledního desetiletí minulého století se přitom člověk od člověka mění a nezřídka kdy sahá ke lživým, matoucím či velmi zkresleným interpretacím a svědectvím doby nedávno minulé. Tři dekády od nejzásadnější změny v naší globální geopolitické, ale především osobnostní situaci tak musíme opět čelit silné krizi hodnot, priorit a vlastního (sebe)vědomí. S tím rozdílem, že největším nepřítelem jsme tentokrát sami sobě.
Já nic, já muzikant
S hledáním těch, kteří k událostem závěru roku 1989 – k jejich chronologii, zásadnosti pro následný vývoj, vůdčím i zdánlivě minoritním osobnostem a vlivu těchto person na okamžiky nejenom listopadových protestů, ale i prosincových vyjednávání zástupců Občanského fóra se stále ve vedoucí úloze postavenou komunistickou garniturou – přistupují s despektem a pochybami je to tak trochu jako s pátráním po dnešních voličích KSČM či ANO v našem bezprostředním i vzdálenějším okolí. Ptáme-li se, nikdo kolem nás se k jejich slovům, činům a programům nemá, ve volbách však poté očividně velmi snadno oscilují okolo 10, respektive 30 procentuálních bodů a zařazují se tak po boku jiných, na první pohled běžného diváka politické diskuze podstatně méně vyhraněných a kontroverzních stran, k nimž se hrdě hlásí kde kdo.
Za průnikem “pod kůži” těchto spoluobyvatel, voličů, těch, kteří s naší politickou scénou – sevřeni v šiku a vždy přítomni u všech důležitých voleb – hýbou očividně stále nejvíce, se tak lze málokdy vydat jen tak do ulic, ptát se a diskutovat. Příležitost k nahlédnutí “pod pokličku” jejich názorů nastává až v digitální “komnatě ozvěn” (z angl. “echo chambers” – jde o regulérní výraz z oblasti sociologie médií), na sociálních sítích, fórech a dalších komunikačních platformách v prostředí internetu. Zbaveni strachu z přímé konfrontace a vědomi si faktu, že při byť jen pouhém namočení jejich zdánlivě nepotopitelných “argumentů” mohou kdykoli nerušeně odplout stojatými vodami sociálních sítí, kde se jednotlivci i celé skupiny ztrácí v nepřeberném množství falešných profilů a stránek, tito lidé ztrácí v takovém prostředí zábrany, které by v realitě jinak často znamenaly mlčení a mávání rukou do prázdna. Odhalují tak bez ostychu všechny stránky svých názorů a pohledů, včetně rozličných interpretací nejen třicet let starých dějinných událostí.
Kdo chce s vlky výti?
Naše společnost je stále všemožnými způsoby vyzývána ke vzpomínání. Stavíme památníky, pomníky, organizujeme velkolepé vzpomínkové akce, pochody, průvody, setkávání, vzdáváme hold veteránům všech válek minulého století. A přitom jsme sami zapomněli. Historická krátkozrakost, neschopnost dohlédnout za roh poslední dekády minulého století a přesvědčit se, že dnešní doba je – i přes zkorumpovanost politiků, mafiánská podhoubí, pokulhávající zdravotnictví, jen ztěžka průhledné veřejné finance a nedostatky v oceňování kvalitních pracovníků nejen ve školství – stále dobou, ve které se nemusíme bát veřejně mluvit o všech zmíněných potížích. Před dveřmi našich domů neparkují ve tmě černé volhy, místní oddělení policie nemá na každého obyvatele našeho sídliště několik centimetrů tlustý svazek. K cestám za hranice nepotřebujeme výjezdní doložky a při výběru studentů na střední či vysoké školy nikdo nelustruje žákův kádrový profil. Téměř doslova lusknutím prstu můžeme mít za pár desítek minut celý nákup před dveřmi bytu či domu – žádné několikahodinové fronty a čekání na něco, co na nás na konci dost možná ani nezbyde.
A přesto – zapomněli jsme. Naše myšlenky a přístup nejen k všeobecným společenským faktům, ale především k sobě samotným navzájem, zůstali zaseknuté ve třicet let dlouhém rudém kómatu, jehož – zjevně doživotní – následky si neseme jako náš kříž a memento dodnes. Věděli jsme, že probuzení z něj nebude jednoduché, krátké, ani bezbolestné. Málokdo ale nejspíše tušil, že recidiva bude tak častá a především – tak nebezpečná pro nový stav věcí veřejných.
Vedle klimatických změn a nárůstu extremismu se tak mezi nejvíce ohrožující fenomény řadí především nikdy nekončící proud pochybností téměř o všem, co se nás v běžném denním životě více či méně dotýká. Jistě, pochybovat je lidské a do jisté míry i zdravé. Kritický odstup a nadhled nad věcmi je nezbytný pro kvalitní a především zodpovědné hodnocení informací, jichž musíme během každého dne našeho života filtrovat nepřeberné množství. Nutno však podotknout, že vinou vlastní lehkomyslnosti, jakési vžité potřeby neustálého a dost neobratného zjednodušování komplexních otázek a problémů, a především neochoty onu záplavu informací zodpovědně prosívat co možná nejjemnějším sítem často ztrácíme pochybnosti o věcech, které by měly zevrubné kontrole a jakémusi “fact-checkingu” podléhat nejvíce.
Otázkou zůstává – chceme pochybovat o věcech, o kterých bychom zdravě pochybovat měli? Být černými ovcemi? Nebo chceme jít s davem a raději poslouchat v digitálních komnatách ozvěny těch, jejichž názory nevybízí k podrobnějším analýzám, náročným myšlenkovým pochodům či hlubší znalosti kontextu dějin, a tedy i naší současnosti? Stále rostoucí množství těch, kteří volí druhou možnost, onu komnatu více a více uzavírá a dělá tak daleko méně prostupnou. Jakoby někdo tu stále zvětšující se místnost sebeutvrzování a konformity zamknul a klíč k jejímu znovuotevření ztratil neznámo kam.
Malé boje s velkými mlýny
Rok co rok mi hlavě rezonuje vzpomínka na oslavy 17. listopadu v Praze z roku 2016. Do metropole jsem tehdy dorazil relativně brzy ráno tak, abych stíhal veškeré dění od samého začátku. Když jsem vstupoval na Václavské náměstí nikoli tradičně z Washingtonovy, ale z Jindřišské ulice, naskytl se mi pohled na stánek či spíše “stanoviště” jedné nejmenované strany pod vedením taktéž nejmenovaného Čechojaponce. Připomínal malou divadelní scénu. Dřevěné jeviště, na němž předseda strany řečnil, bylo obklopeno jakousi jeho vlastní verzí ochranky se stranickým značením na rukávech příliš podobným tomu, jaké nosily nacistické okupační síly před 80 lety. Celé “jeviště” obklopovala “výstava” coby sbírka snad všech konspiračních teorií, dezinformací a hoaxů, které o událostech Sametové revoluce a jejích osobnostech v té době kolovaly. Za tři roky toho samozřejmě náramné množství přibylo, ale ti, kteří je četli a stále čtou, šířili a stále šíří – ti se víceméně nezměnili. Snad jen – je jich mnohonásobně více. Možná, že už se takto otevřeně neschází “pod koněm”, ale mnohem častěji komunikují z pohodlí svých domovů, od laptopů. A jejich množství stoupá.
Dezinformace a hoaxy (tzn. mystifikační, podvodné či zavádějící, často řetězové zprávy rozesílané nejčastěji prostřednictvím emailu, případně na sociálních sítích) se přitom v největším množství a intenzitě objevují v zásadních chvílích, kdy se rozhoduje o více či méně dlouhodobém horizontu naší – nejčastěji politické – budoucnosti. Za posledních 30 let jsme tak byli svědky informací o tom, že Sametová revoluce byla předem pečlivě připravenou akcí americké CIA či ruské KGB, případně československé StB, Václav Havel byl členem komunistické strany, běžné kondenzační stopy letadel ve velkých výškách jsou záměrně vypouštěné chemikálie “chemtrails”, prezidentský kandidát a vyzyvatel Miloše Zemana Jiří Drahoš je pedofil s falešnými brýlemi, očkování zabíjí naše děti a asi největší evergreen poslední doby jsou všudypřítomní uprchlíci z Blízkého východu či Afriky, které mnozí spoluobyvatelé už několik let vidí snad všude kolem sebe, ačkoli z celkem 4273 nelegálních migrantů v tomto roce bylo více než 2610 (tedy 61 %) osob státními příslušníky Ukrajiny, Moldavska, Vietnamu, Ruska, Gruzie či Uzbekistánu. Naopak ze Sýrie to bylo pouhých 28 osob, tedy zhruba 0,6 %.
Pustíme-li se na tenký led digitálního boje s dezinformátory či těmi, kteří jejich výsledky počínání obhajují, podporují a s radostí šíří dál, narazíme na zajímavý fenomén. Stačí několik kvalitních argumentů, faktů, jež za normálních okolností spolehlivě vyvrací mystifikaci či zavádějící názor našeho oponenta, a najednou jsme svědky nevídané píle a pracovitosti, s jakou mystifikátor pracuje na tom, aby zjistil, do jaké míry jsou námi vyložené karty na stůl pravdivé, a tedy pro stabilitu jeho postoje nebezpečné. Pátrá, ověřuje, čte, lustruje klidně i několik desítek zdrojů a nám se naskýtá unikátní pohled na to, že i tito lidé jsou schopni určité kritické práce s informacemi. Problémem je záměr, s jakým to dělají – hledají totiž často byť jen sebemenší trhlinku či užší uličku v našich argumentech tak, aby mohli o to silněji potvrdit své domněnky a názory, a tedy v nich utvrdit nejen sebe samé, ale i své věrné okolí. Je takovýto fenomén náznakem šance, že i zdánlivě nenapravitelní šiřitelé dezinformací mohou jednou „prohlédnout“, nebo jen planým poplachem optimismu v dávno prohraném boji?
Sami proti sobě
Je-li (či alespoň – má-li být) historie učitelkou národů, pak jsme jako národ mimořádně diletantní žáci. Nebereme si příklady, nepoučujeme se, rychle a snadno zapomínáme. O přestávkách mezi světovými válkami či okupacemi zlobíme, nerespektujeme sebe navzájem ani ty z řad politiků, kteří to s těžce získanou, ale o to snáze pozbývanou demokracii myslí vážně. Nezávislý pozorovatel by skoro mohl říci, že si snad v určité formě diktatury či nadvlády jedné strany či skupiny politiků libujeme. Ve zkouškách z dějin v podobě klíčových rozhodnutí o pevnosti našich hodnot a demokratických priorit selháváme a dáváme vlastní, poctivě vybojovaná vítězství všanc těm, kteří lpějí po osobních ziscích, moci a starých pořádcích.
Přitom mnozí z těch, kteří dnes křičí nejvíce, stále kdesi v druhém plánu o demokracii mluví. O jejích hodnotách. O všech druzích svobody. Mnohem více než na snahu ji udržet, zlepšovat, podílet se na jejím šíření a především o ní konstruktivně diskutovat se Češi a Slováci s oblibou zaměřují na její kritiku, hledání a ukazování na ty, kteří jejímu vývoji údajně uškodili nejvíc. Paradoxně při tomto konání mnohdy sami základy demokracie pošlapávají a špiní tím nejhorším způsobem.
Do jaké míry je toto jakýsi osobnostní rys zemí postsovětské východní Evropy a do jaké míry jen důsledek vývoje po roce 1989 a toho, kdo, jak a s jakým záměrem přicházel do vedení všech těchto někdejších satelitů? Těžko říci. Vliv nálady lidu a jeho rozpoložení ze stavu věcí veřejných je však nezpochybnitelný. A tak v dobách, kdy pochybujeme o všem, co se nás dotýká, zároveň nejvíce trpíme na onu “blbou náladu”, o které mluvil snad poprvé Václav Havel. Nejen při svém tehdejším projevu v Rudolfinu zdůrazňoval, že primárním cílem politiků, otázkou, kterou by si měli pokládat především, je, jak tuto zachmuřenou tvář obyvatel země rozjasňovat. Zavzpomínejme – kdo z těch, kteří stáli v čele vlád či celého státu to, kromě samotného Václava Havla, opravdu dělal? Kdo se snažil o rozjasňování, osvětlování temných koutů, zpřístupňování, přibližování státu řadovým občanům. Kdo po dobách temna rozsvěcoval a držel ruku na vypínači tak, aby nikdo nemohl opět zhasnout? A sáhněme si do vlastního svědomí – kdo z nás to dělá dnes? U koho z nás vítězí optimismus nad pesimismem, chuť bojovat, držet pospolu nad máváním a nezájmem o záležitosti druhých?
V mnoha aspektech každodenního života a situacích, které mi přináší, si tak nezřídka kdy kladu otázku: “Co ti Češi vlastně chtějí?” jen čirou náhodou podobnou nadpisu článku z Respektu v červnu 1990 o našich bratrech Slovácích.
Dezinformace, lži a polopravdy nejen o 17. listopadu, ale prakticky o jakémkoli dílu našich dějin, historie vzdálené i nedávné, je ránou pro vše, oč naši nejbližší – rodiče, prarodiče, bratři, sestry, kamarádi, známí – v roce 1989, ale i letech předcházejících, bojovali a stáli. Společnost, kterou svírá věčná pochybnost, neschopnost vzájemného konsenzu na tak důležitých okamžicích – elementech našeho vlastního bytí v současnosti, naší identity – se může jen těžko vzájemně shodnout na dalších krocích ve své budoucnosti, na svém směřování.
Zpochybňováním společenských změn a tehdejší nálady ve společnosti zpochybňujeme nejen hodnoty těch, kteří se o změnu zasloužili, ale především hodnoty dneška. Nezpochybňujeme jen Sametovou revoluci, Václava Havla a další – zpochybňujeme demokracii jako celek. A sami jí tak nejvíce podkopáváme tímto konáním nohy.
Foto: Lukáš Koutný, Albertov, 2016