V době, kdy se hledání pravdy a její každodenní střetávání s nikdy nekončícím proudem pochybností stává neoddělitelnou součástí našich životů, si připomínáme sto třicet let od narození člověka, který pravdě – boji za ni, za její hledání, ale především vidění a vnímání, za kontext pravdy v krutých časech proměny společnosti a její povahy – věnoval celé své bytí a úsilí. Karel Čapek zažil všechna úskalí života „pravdoláskaře“ – jak dnes společnost skupiny těch, kteří se narovnávání ohnuté reality naplno či alespoň zpola věnují – tak, jako je zažívají mnozí, v jeho šlépějích jdoucí, i dnes. Jeho pohled a přístup k věcem, stejně jako neutuchající chuť, síla a energie do boje s větrnými mlýny nesnášenlivosti vůči faktům a nebezpečím života ve věčné lži je mimořádnou inspirací pro všechny stejně odvážné, kteří pod tíhou stále populárnějších populistů, nacionalistů a k pochybám vyzývajících politiků ztrácí naději, víru, že to může ještě kdy vůbec dopadnout dobře.
Duchamor
Čapek byl životní optimista. Už jen tím se vymyká ideálním představám „správného člověka“ dnešní doby. Člověka polemizujícího i nad zcela základními, obecně známými fakty, nad poctivě ověřenými informacemi, jdoucího s davem, upřednostňujícího selský rozum nad vědeckými či jinak odbornými poznatky. Nenechejme se však zmást, že on snad ve své době kritice za svůj postoj k lidskému bytí a světu jako celku nečelil. Naopak – mnozí jeho rivalové, ale i souputníci ho měli za naivu, který nedokáže vyhlédnout za plot své zahrady, o jejíž květeně či temnotě noci, která ji večer co večer zahalovala, tak rád psal. V jeho zraku však byly zevrubné popisy a dojmy z obyčejností dnů naznačením cesty pravdy. Kde jinde hledat její nejočividnější příznaky, než v našem bezprostředním okolí? Jak jinak získávat energii k vidění krásy i v době pohnutého společenského dění, jakým Čapek i jeho kolegové z řad Pátečníků procházeli, než na drobnostech a maličkostech, které svět sám tvoří?
Zatímco v dnešní době dostávají lidé Čapkova typu a pohledu přezdívky spojené s dobou pádu komunistického režimu v roce 1989 a jeho typických hesel či vůdčích osobností, v době vzestupu povědomí o Karlu Čapkovi a jeho tvorbě ho mnozí častovali označením „Duchamor“. Jakého ducha to však Čapek údajně mořil, ničil, utlačoval? Byl to snad duch člověka odosobněného od reality života a jeho strastí i slastí, člověka jdoucího ve stopách pokroku, vynálezů, nahrazování lidského faktoru stroji, ale především duch člověka, který se přestává zajímat o své okolí – včetně toho nejbližšího, z jeho zorného pole mizí otázky politiky, společenských problémů, mravní i etické podstaty lidského chování? S největší pravděpodobností tomu tak bylo. O to větší je paralela Čapkovy osobnosti s těmi, kteří se do křížku se stejně zjednodušeným, chladným přístupem k „věcem veřejným“ dostávají i v dnešní době. Ani nyní nehraje doba do karet těch, kteří si dovolují stavět kriticky k odklonu od důležitosti politiky, celospolečenských, globálních témat. Těch, kteří varují před vzestupem kultů osobností, hlásajících nebezpečí všeho a všech, jež nepodporují izolovanost, zahleděnost do sebe a svých problémů, jakési nafouknutí a věčné uzavření vlastních bublin, za jejichž hranicemi podle nich číhá jen nebezpečí, proradnost a korupce.
Prorokem proti své vůli
Stejně, jako mnozí dnešní aktivisté, řada politiků či obyčejných lidí, i Čapek sám zdvihal prst na varování před zbavováním se zodpovědnosti, nestaráním se o skutečnost, věcnost, fakta a podstatu informací. Zároveň však podotýkal, aby byli lidé kritičtí především sami k sobě, ke svému úhlu pohledu na věci okolo sebe. Názory a diskuzi viděl jako mozaiku složenou z tisíců dílů, které se vzájemně prolínají, doplňují, vylučují, obohacují, nesnáší i milují. Přílišným zveličováním vlastních dílů děláme přesně to, co bylo zmíněno – tvoříme a zavíráme vlastní bublinu, ze které se jen těžko vyhlíží zpět „do velkého světa“, a která je často živnou půdou zbrklých strachů a úsudků, ukvapených rozhodnutí a z toho plynoucích nacionalismů a máchání pěstmi všude okolo.
Byl vizionářem, prorokem dění, které se s jeho smrtí stalo z fikce, jíž málokdo věřil, krutou skutečností. Byl jím i přesto, že sám „prorokování“ odsuzoval, varoval před ním. Namísto toho – podobně jako T. G. Masaryk, se kterým během sedmi let vedl nakonec knižně vydané Hovory s TGM – zdůrazňoval zásadní roli čestnosti. Oproti prezidentu Osvoboditeli však na možná ještě vyšší úroveň kladl „zájem o nezkrácenou skutečnost“.
Ve svých knihách, textech důrazně varoval nejen Čechy, ale i svět před tím, jak dokáže slepá víra v někoho, kdo jen zdánlivě mluví naší řečí, slibuje řešení všech našich problémů, a ve všem dosavadním vidí jen zlo a podvod na obyčejném člověku, přinést zkázu všeho tak těžce budovaného. Celých masarykovských ideálů postavených na mravnosti a cti k druhému člověku proti sveřepé úzkosti ze všeho cizího, nového, jistým způsobem zvláštního. Vždyť i sám Čapek pomáhal na všech frontách těm, kteří byli nějakým způsobem utlačování – od migrantů, chudých, až po napadané a nespravedlivě stíhané. I to je další paralela – i dnes jsou to právě ti, kteří rozdávají sebe sama a svou energii i druhým, kteří jsou nejvíce utlačování, ohrožování a kritizování.
Naděje neumírá
Čapek chtěl jednat tady a teď. Nechtěl příliš vzletně, ale ani bojácně hledět do budoucnosti. Velmi dobře si uvědomoval, že vše, co nastane, bude utvářeno právě tím, co se děje nyní.
Jeho sen se, zdá se, rozplynul v noci z 29. na 30. září 1938. V Mnichově představitelé Itálie, Francie a Velké Británie ustoupili rozpínajícímu se kultu hákového kříže a Československo přišlo o své pohraničí. Cesta k vypuknutí druhé světové války se již nedala zastavit.
Více než o samotný akt však šlo o jeho důvěru v člověka – spojence. Člověka, který má stát za slabším ve chvílích, kdy je mu ubližováno, kdy je v přímém ohrožení svého života, své suverenity. Svou filozofii životního optimisty stavěl na důvěře jednoho člověka k druhému. Otevřené, upřímné, neskonalé. Uctíval druhé a věřil ve vítězství pravdy tak, jako to hlásala Masarykova prezidentská standarda.
Snad nejlépe o jeho zlomeném pohledu na vývoj společnosti stále více se ocitající v područí Adolfa Hitlera vypovídá nejenom citace slov manžela z dopisu své ženě – Olze Scheinpflugové v okamžicích těsně po mnichovské zradě, ale i její vlastní výpověď o posledních týdnech s Karlem Čapkem v reakci na článek její přítelkyně, Mileny Jesenské (blízké přítelkyně Franze Kafky):
„Umíral vsedě při plném vědomí, pokorně a tiše, jako dítě, kterému to nařídil učitel. Ještě odpoledne se omlouval za to, že umírá. Řekni pánům profesorům Charvátovi a Pelnářovi, že jsem jim nerad zkazil Vánoce, Štědrý den. Začal chřadnout před třemi měsíci, od oněch dnů, kdy každý z nás krom iluzí, víry a země ztratil kus vlastního těla. Pak přišly osobní útoky, on o nich mluvil s úsměvem, ale já viděla, jak se usmívá. Balíky anonymních dopisů, hrozby a obvinění. Listonoš se styděl nosit do malého domu listy se sprostou adresou, nadávky na korespondenčních lístcích. Co jsme mohli, to jsme zahazovali, ale v redakci se kupily nové stohy výhrůžek. Jen jednou se mnou o tom mluvil naplno, v posledním dopise ze Strže.
‚Je mi hořko,‘ napsal, ‚ani nevíš jak; já, který mám zrovna zoufalou potřebu harmonie a čistoty, abych se udržel při životě, se musím utkávat s takovou lží a křivostí. Jsem slabý člověk, slabší, než víš, mé zdraví a životní síla je založena na kreditu, na důvěře k lidem, na úctě k člověku; ztrácím všechnu jistotu, mám-li co dělat s něčím lživým a nenávistným. Hledím úzkostlivě, abych nikomu neublížil; je to povinnost, ne zásluha, ale chtěl bych si tím vykoupit neporušenost a čistotu vlastního života; je-li to sobecké, dávám za to světu všecko, co mohu.’“
„Dnes vidím, jak ho lidé milovali, jak málo bylo těch surovostí a hrozeb proti projevům lásky“, zakončuje Scheinpflugová svůj dopis.
Čapek opravdu čelil mnoha osobním útokům až do posledního vydechnutí. Palbě ostrými náboji v podobě urážek, výčitek, sprostých nadávek a výhrůžek, jichž s obdobím po Mnichově jen několikanásobně přibylo, však nepodlehl. Do poslední chvíle komunikoval, reagoval, odrážel, vysvětloval.
To snad někde v koutu jeho duše čišely poslední zbytky energie Čapka – optimisty. Člověka, který viděl krásu v květech, všednostech, ale i lidech okolo něj. Člověka, který dost možná až do konce svých dnů věřil, že i přes ochablé ideály československé společnosti máme šanci k návratu k mravnosti, cti, vzájemnému respektu a úctě.
Foto: Archivní a rozhlasové fondy