Není moc okamžiků, kdy mám potřebu něco psát, komentovat – tedy k aktuálnímu dění. Jinak píšu vlastně docela dost. Vždy nabudu pocitu, že všichni ostatní k tomu, co se děje, vše řeknou, netřeba nic dodávat. Opak je pravdou. Myslím si, že je o věcech kolem nás potřeba psát čím dál víc. Čím dál více konstruktivně diskutovat, diskuzi podněcovat, čím dál více se zajímat, komentovat. Protože ten nezájem – to je dle mého to, co je náš kříž, poslední hřebík do rakve a jeden z nejzásadnějších důvodů, proč tu po nás za pár (a to ještě s mimořádně velkým štěstím) desítek let neštěkne ani pes. On tu totiž dost možná ani ten pes už dávno nebude.
Nezájem je každopádně zdrojem pochyb. Pochybnosti zase zážehovou jiskrou domněnek, polopravd, omylů. A z toho všeho velmi jednoduše vychází nejrůznější dezinformace a lži.
Každopádně s ohledem na situaci na severu Sýrie mi to tentokrát nedá. Nedá mi to nepsat. Právě o zájmu a nezájmu, alibismu, naivitě, domnělých spojenectvích a rouškou zahalených dohodách, pocitu nadřazenosti, neustálé hrozbě světových i dílčích válek a nekončícím utrpení tam, kde se tolik snaží o – v rámci svých vlastních dějin – alespoň krátkou chvíli opravdového míru.
Situace v Sýrii je nanejvýš tristní a mimořádně do nebe volající – především v ohledech toho, jak se k ní stavíme my. Všichni. Okolní svět. Naši sousedé, spolužáci, kolegové. Ale i ti vzdálenější. Evropané, Američané, Rusové. A nemyslím tím teď jen ty nejvyšší – Trumpy, Putiny či Stoltenbergy. Mluvím o nás všech, obyčejných lidech s obyčejnými starostmi.
Na rozcestí konfliktů
Na jedné straně není jednoduché se v celém válkou a dílčími boji zmítaném regionu vyznat. Orientovat se, kdo je kdo, kdo s kým, po boku koho a proti komu vlastně válčí, za co – tedy s jakým cílem a požadavky. Zcela logicky tak v této situaci amplituda atraktivnosti takovéhoto problému pro vnější, mnohdy ani jediným výstřelem zbraně nedotknutý svět dosahuje nejzazšího dna.
Pokusím se vše zjednodušit. Nebo to alespoň zkusím. V březnu 2011, po vypuknutí tzv. arabského jara – tedy jakési vlny nepokojů, protestů, demonstrací a v některých místech i revolucí – v Sýrii začala i lokální občanská válka. Na jedné straně stál především Bašár al-Asad, syrský prezident, jenž má pod svým vedením armádu, národní obranné jednotky NDF, ale také podporu Íránu, Ruska či Hizballáhu, islámské skupiny, kterou kupříkladu EU, USA nebo Británie označují za teroristickou. Na druhé straně pak poměrně klidné skupiny rebelů – sunnitů s podporou Saúdů či Kataru, kteří chtějí Asadův konec, ale především pak extrémní islamisté z organizace Islámský stát (IS) a Al-Káidy (ano, té, kterou založil Usáma bin Ládin), která se ale v posledních měsících přetvořila na tzv. frontu „an-Nusrá“. Tihle radikálové jsou specifičtí třeba tím, že vedou ještě jakousi válku mezi sebou navzájem, ačkoli chtějí de facto to samé – obnovit kalifát (tzn. jeden velký islámský stát tak, jak existoval někdy ve 13. století) a mít ve svých rukách tu pravou říši velkolepých rozměrů.
A pak jsou tu Kurdové. Původně středověký kmen z oblasti Iránu, který se postupně objevil a usadil v Íránu, Turecku, Iráku. V Sýrii se snaží o sjednocení svého rozbitého „já“, autonomii a nezávislost. Žádné sesazování, ovládnutí co největšího území, ničení, válčení, zabíjení. Prostě chtějí svůj ostrůvek klidu v rozbouřeném moři všemožných konfliktů. Na pomoc jim do Sýrie vyrazilo pár stovek Američanů. Kurdové mají své jednotky demokratických sil – mužské YPG a ženské YPJ. Právě ona ženská skupina mimochodem v roce 2014 zachránila několik tisíc Jezídů (představitelů jakési náboženské směsky hinduismu, křesťanství, židovství a islámu) z hor na severu Iráku.
Boj o klid
Právě o Kurdy jde dnes. Jak bylo zmíněno, jsou i v Turecku. A Turecko nemá Kurdy rádo. Turecko má rádo především samo sebe. Tedy, abych se nedopouštěl paušalizování – Erdogan má rád především sám sebe. A tak proti Kurdům v Turecku už dlouhodobě a stále intenzivněji zasahují nejen tamější vojenské jednotky, ale – jak je znát i z posledních příchozích zpráv z Kurdy obývaných regionů v turecko-syrském příhraničí – už i obyčejní lidé. Bylo logické, že dříve či později začnou být trnem v oku vousatého muže až směšnou náhodou připomínajícího oním knírkem jakéhosi dávného vůdce jedné západoevropské mocnosti, který chtěl podobnou rozpínavostí a odporem k čemukoli, co jakýmkoli způsobem naznačovalo určitou autonomii či individualitu, vytvořit jakousi svou verzi říše. Erdogan teď převedl své představy původně jen démonicky šířené od pultíku ke svým věrným do reality.
Aby ústa všech spojenců, nepřátel i přihlížejících z celého světa pomazal co nejvíce medem, aby odvrátil veškeré pochybnosti a především – aby nastolil všeobecný nezájem, s předstihem o celém svém plánu radostně referoval, popisoval ho mapami, šipkami a barevnými šrafy pokrytou spoustou papírů.
A nejeden kriticky smýšlející a zajímající se jedinec nechápe, jak jednoduše mu to celé prošlo. Jak snadno získal posvěcení oranžové americké přehazovačky a jakou víru v mírumilovnost jeho plánů vyjádřil i nejvyšší představitel největšího vojenského paktu 29 (!) zemí světa. To vše i potom, co Erdogan v duchu tvrdé odplaty za neúspěšný pokus o převrat směrem k demokratičtějšímu ubíraní země v roce 2016 nechal zatknout a mučit tisíce vojáků, stovky novinářů, odvolat představitele soudů, škol a náboženství, zavést trest smrti…
I přesto, že byly nadcházející události před spuštěním druhé světové války mnohými státníky tušené, tak nějak si troufám tvrdit, že kdyby Adolf Hitler takhle – sice nepřímo, ale zcela očividně a otevřeně, podobně jako Erdogan teď – popsal, jak bude v následujících několika letech systematicky a promyšleně postupovat Evropou a vyvražďovat miliony Židů, svět by nemlčel a nerezignoval.
Teď tu máme Erdogana. Stojí za svým pultíkem, mává jasnými plány na obsazení třetiny země, která se konečně přiblížila k porážce extrémních radikálů a těšila se na pomalé, bolavé a nejisté uzdravování. A svět? Mává rukou, otáčí se zády, strká hlavu do písku, bere nohy na ramena, odchází, vyklízí pozice, zbavuje se zodpovědnosti, nehodlá komentovat. Nezajímá se.
Šepoty a laciné výkřiky
Hlasy jako ten z Česka, od osoby premiéra o tom, že Erdogan na místo vysílá po zuby ozbrojené jednotky proto, aby tam tyto stavěly školy a domy a pomáhaly přesídlování běženců, mi přijdou jako ten nejhorší ze všech snů – jakési pomyslné dno všech ostatních, „pouze“ zbabělých a naivních názorů a pohledů na věc. Podobně hluboké dno, jako nedávná prohlášení Donalda Trumpa, vyzývajícího Kurdy k přesunu do strategické oblasti ropných polí na východě Sýrie, či Putinovo posilování vlivu na situaci vysíláním stále nových vojenských posil do oblasti.
Nevidím do interních věcí nejvyšších politiků Ruska, Ameriky, Turecka a EU. Netroufám si ani polemizovat o tom, jaké dohody mezi těmito všemi aktéry světového dění jsou či nejsou uzavřeny a o co se tedy ve skutečnosti hraje a kdo má v ruce v jakou chvíli ty nejvyšší karty. Jedno však vím jistě – většinový svět, tedy svět plný obyčejných lidí, ten mlčí. Komentáře médií a odvážných reportérů, kteří se do míst v takovýchto momentech okamžitě vydávají, aby podávali relevantní svědectví (velké bravo a díky naší dvojici Lenka Klicperová a Markéta Kutilová), bohužel nestačí.
Vím také, že výše zmínění „nejvyšší“ jsou v absolutní nevýhodě. Nevýhodě početní i názorové. Tedy – pokud by ta většina, ten obyčejný svět nás všech, kteří tu jsme, a kteří tomu všemu, co se děje přihlížíme a nemlčíme, nepíšeme, nediskutujeme, nezajímáme se a neučíme se – konečně nějaký názor měl a projevil ho.
Silné hlasy milionů lidí ve smyslu odsouzení a naprosté izolace agresora, jakým dnes je turecký prezident vyhrožující světu přívalem uprchlíků, pokud bude jeho kroky označovat za okupaci, to dokáže hodně. Jen to chce konečně vytáhnout hlavu z toho písku či vlastních kalhot. Chce to mluvit, diskutovat, zajímat se. A přebít tak těch pár, kteří svou arogancí, naivitou a čímsi interním, o čem ani nevíme, stále vítězí – i díky našemu vlastnímu nezájmu, neaktivitě a nicnedělání.
To vše je totiž tím, co zlu prospívá nejvíce.
Zdroj: EPA-EFE/SEDAT SUNA