Se zvědavostí jsem před pár dny otevřel po několika dlouhých měsících webové stránky gymnázia, které mi bylo ještě před 6 lety „druhým domovem“, abych zjistil, zda se i má alma mater, „v mých dobách“ vždy svorně jdoucí tak nějak v politickém směru celé země, připojuje k dnešní stávce pedagogů napříč celým Českem. Ku mému překvapení ano. V hlavě se mi spustila nostalgická nálada.
Dál ani krok
Nikdy jsem nebyl tak úplně pasivním žákem, studentem, který si jen odseděl pár hodin v lavici, nasvačil se a s posledním zvoněním se nadšený vracel domů. Už na střední škole se ve mně formoval chtíč naslouchat lidským příběhům, a tak jsem spoustu přestávek trávil debatováním na školních chodbách a nasloucháním strastem i slastem pedagogického života. I díky tomu je celá řada tamějších učitelů, „profesorů“, jak se vyučující na gymnáziích žáky často mylně označují, dodnes mými kamarády, přáteli.
Naše střední škola byla typická jakýmsi pevným jádrem – neprůbojnou a do velké míry zkostnatělou sadou těch, kteří na škole působili nejdéle, a tedy si ze své vlastní logiky přisuzovali nejen největší zkušenosti, vší pedagogickou moudrost a schopnost zvládnout mezi studenty i ty nejtvrdší osobnostní oříšky, ale i veškerou slávu za úspěchy, které škola během osmi let, kdy jsem s ní měl co dočinění, na poli vzdělávání sklízela. Těchto pár „vyvolených“ působilo téměř jako uzavřená společnost kdesi v místní putyce. Když některý mladý, v jejich očích nezkušený, neznalý a neschopný pedagog otevřel dveře jejich kabinetu, všichni na něj okamžitě vrhli opovrhující pohledy, skoro jako na člověka z jiné planety, který si dovolil narušit jejich čajový, kávový či chlebíčkový dýchánek. Nejčastěji šlo o dámy ve věku po čtyřicítce, které se s oblibou setkávaly i po skončení vyučování. Držely při sobě za jakýchkoli okolností a nikdy jim na půdě školy nebylo špatně. Tím spíše, když byla jedna z nich zástupkyní ředitele školy.
Tarif nebo život
Proč už v tolika větách zmiňuji právě tuto skupinu pedagogů? Chci na jejich příkladu ilustrovat fakt, že skutečný problém našeho školství není neschopnost vládnoucí garnitury pedagogům zvedat odměny. Tím opravdovým problémem se stává systém hodnocení a odměňování upřednostňující dobu, kterou tito lidé na školských ústavech stráví, a to i přesto, že poslání učitele – tedy schopnost proměnit se jen z jakýchsi nositelů „pochodní“ v podobě samotné pedagogické profese a plnění z ní vyplývajících nezbytností na ty vyučující, kteří tuto louči svým nadšením, smyslem pro odlišnosti a schopnosti těch, jež učí, a empatií zapalují a stávají se tak jakýmisi světlonoši všech studentů – zcela nenaplňují.
Nutno dodat, že zmíněná „smetánka“ na naší škole nebyla mezi studenty oblíbená. Vyučovací metody připomínaly obecní školy několik desítek let nazpět, o využívání alespoň základní techniky (projektor, počítače aj.) nechtěli mnohdy ani slyšet. Pamatuji si na fyzikářku, shodou okolností právě onu nejvýše postavenou, nejdéle sloužící, a tedy i finančně nejvíce odměňovanou osobu, jak s úsměvem sobě vlastním drtila žáky u tabule několik desítek minut dlouhými zkoušeními, při kterých se testovaným potupně ani jednou nepodívala do očí, místo toho směřovala svůj pohled nejčastěji do stropu nad nimi. Naopak si pamatuji na vyučujícího zeměpisu, na kterého jsme se vždy z celého srdce se spolužáky těšili. Nadšení a zájem o studenty z něj sršel už při příchodu do třídy. Dával prostor debatě, diskuzi o tématech, které se probíraly, ptal se na zkušenosti, smál se, nebyl přílišně formální. Díval se lidem do očí. A tak i v těch, kteří byli zapřisáhlí odpůrci geografie, probudil zájem v tolik neoblíbený školní atlas světa. A pamatuji si i na jeho otevřené povídání na jedné z cest do zahraničí o tom, jak se svým platem mladého (byť jednoznačně nejhodnotnějšího) a tím pádem tarifně nejnižšího pedagoga vůbec zvažuje, zda si troufnout založit rodinu a jakou cestou se vlastně do budoucna vydat.
Řešení v nedohlednu
Z protestu, který dnešním prvním ranním zvoněním napříč celou republikou začal, řešení tohoto problému jistě nevzejde. Odborová organizace pod vedením Františka Dobšíka odůvodňuje tento svůj akt nespokojenosti snížením premiérem Babišem původně avizovaných 15 % navíc pro pedagogy na 10 % pro nadcházející rok, resp. 9 % pro rok 2021.
Otázkou je, zda budoucí protnutí cílové pásky v podobě více rozpočtových procent do českého školství vyřeší to, co je spíše než celostátním problémem záležitostí nejen jednotlivých základních a středních škol, ale i jednotlivě nás samotných. To, co je i 30 let od Sametové revoluce tak nějak zakořeněno v mnoha aspektech našich životů, nejen ve vzdělávání – a sice fakt, že nejsme ani po tak dlouhé době schopni dostatečně oceňovat to, co je nové, moderní, neotřelé, atraktivní a především životaschopné. Že tak nějak neustále splýváme s tím, na co během času a vývojem světa okolo nás napadal prach, a co víc – že si v tom všem náramně libujeme a kohokoli, kdo přichází s možností změny, co nejrychleji zapudíme.
Jan Amos Komenský ve své Vševýchově uznal, že kořeny vzdělání jsou trpké. Zároveň ale zdůraznil nutnost uvážení, „zda by se nedaly i kořeny osladit“.
Těším se na okamžiky, až budeme ty, kteří jinak hořké chutě vzdělávání oslazují a zároveň je zanechávají bohatými, hodnotit podle této jejich nadmíru záslužné práce, nikoli řádkem tabulky a výpočtem s koeficienty.
Zdroj: ČTK